Kdysi dávno za dob rytířů a tajemných bytostí panoval nad zemí Erenis mocný mág jménem Farin. Byl tak mocný, že mohl pomoci zrodit tvory, jejichž křídla se za letu třpytila jako stříbro, jejichž kůže byla tvrdá jako kámen a jejichž elegance se dala rovnat eleganci jednorožcům. Lidé se však draků báli. Farin proto složil malou alianci mágů, jako byl on sám. Draky chránili, starali se o ně a pomáhali zrodit nové.

Byla zima a všude zmrzlý sníh. Děti kolem mě sáňkovali a hráli si. Všechny byli oblečené v kombinézách, svetrech, zimních bundách. Všechny děti měly na sobě čepice, rukavice a šály. Já ale ne. Stála jsem tam, na menším kopci, jen v mikině a černých teplácích. Na hlavě kapuci a moje rudě zrzavé vlasy se pohybovali ve větru.

Přišla k oknu. Chvěla se touhou vidět, co je za ním, přesto se bála. Celý život strávila v tom bílém pokoji upoutaná k posteli. Okna na zámky a všude kolem ní jen svírající se stěny. Dnes však nastala změna. Dnes se poprvé může podívat ven z okna. Dnes ráno přišla ta sestra, kterou jedinou vídala a odemkla zámky na oknech. Takže dnes se může podívat, co je tam venku.

Černá asfaltová cesta bílé značení pruhů a všude okolo značky s pravidly. Po této cestě autíčko jezdilo každý den do práce a pak za rodinou. Ovšem jednoho dne ho tato cesta přestala bavit. Chtěl poznat víc, než jen jednu a tu samou cestu, kde se nikdy nic neměnilo.

Byli dva výměnkáři, stařeček a stařenka. Přišlo jaro, s jarem oračky, kopačky a setí. Povídá stařeček: „Víš ty co, maminko, letos uspoříme si práce. Všecko řepné semeno zasejeme na jednu hromadu v zahrádce pod okny!“

Byl jednou jeden král a ten měl jediného syna, který by se rád oženil, a tak poprosil svého otce o nevěstu. „Tvoje přání ti rád splním, synu.“ řekl král: „ale nehodí se, aby sis vzal jinou než opravdovou princeznu a tady není žádná široko daleko k mání. Proto to nechám rozhlásit a možná se přihlásí nějaká nevěsta z daleka.

Přišlo jaro a spolu s rozkvetlými stromy se probouzely i první z jarních kytiček. Zahrady, louky, parky, ale i dětská hřiště jimi byla posetá. Tudle sedmikráska a támhle zase pampeliška. Na větvičkách stromů si též prozpěvovali ptáčci a někteří poskakovali po zelené travičce a hledali potravu pro svá právě narozená mláďátka, jenž s otevřenými zobáčky netrpělivě čekala v hnízdech.

Ptáte se jakou pohádku vám budu dnes vyprávět? No přece o Budulínkovi. Ale to není ten všeobecně známý Budulínek. Tenhle se jmenuje Budulínek Mandelinka a je to strašně zlobivý kluk. Zlobí vlastně pořád.

Vyprávění o zebře Matyldě je už opravdu hodně staré. A nejsem si jistý že si budu všechno správně pamatovat. Ale vy mě jistě nějaké to zadrhnutí odpustíte. Stalo se to na malém městě které se jmenovalo, .., no vidíte, a už je to tady. Nějak se mi jeho jméno vytratilo z paměti, ale to nevadí. Pro náš příběh totiž není vůbec důležité. Důležité je, že v tom městečku byla malá zoologická zahrada, kterou měli všichni místní rádi.